Narozeniny

Scéna: Klasický obývací pokoj s gaučem, CD přehrávačem, televizí...

 

Bára vytáhne cigaretu, rozvalí se na gauč, pustí si příjemnou hudbu a zapálí si. Pokuřuje a usmívá se. Začne jí zvonit telefon. Podívá se na něj a pak ho ledabyle vypne. Nechce se nechat rušit.
Do místnosti vejde rybář. Zapne televizi a při sledování obrazu navazuje žížalu na háček. Bára mu nabídne cigaretu, rybář zdvořile odmítne. Nahodí a čeká.

Do místnosti vchází Bářin otec, podle zjevu úspěšný člověk.
 
Otec: Čau Báro. Mimochodem k ní dojde, vezme ji cigáro z pusy, típne ho. Koukne na rybáře. Dobrý den, co to tu děláte?

Rybář: Chytám ryby.

Otec: Hm. Chytáte ryby. Tak jo. K Báře. Volal jsem ti. Proč jsi to nezvedla?

Bára neodpoví a vytáhne si další cigaretu. Chce si zapálit, ale otec jí to nedovolí.

Otec: Hele, já musím na jednání. Za hodinu přijde maminka. Na slovo maminka se Bára ironicky zašklebí. K rybáři: Nevím, kdo jste, asi nějakej divnej Báry kamarád, ale chci aby jste věděl, že se mi vůbec nelíbíte. Rybář vytáhne zrcátko a podívá se do něj. Vytáhne hřeben a přičísne si vlasy.

Rybář: Je to lepší?
Otec: K Báře. Co je to za hovado? To si nemůžeš najít nějaký normální kamarády, nejlépe ve svém věku?

Rybář: K Báře. Uvědomuje si ten člověk, že mě tu zcela bezdůvodně uráží.

Otec: A uvědomujete si vy, že jste ve třetím patře činžovního domu v mém bytě a chytáte tu ryby?

Rybář: Skutečně?

Otec: Heleďte se vy dva, já na tohle nemám čas. Klidně si tu chytejte ryby, ale do hodiny vocaď vypadněte, protože přijde moje žena a nevím co by tomu řekla. Jasný?

Žádná odpověď.

To ne, tak tohle ne. Já se snažil po dobrým. Víte co? Jděte do prdele, teď hned. Vytrne mu prut a vyhodí ho dveřma.
Rybář: Podívejte se pane, já jsem se vám sem necpal. Stejně neberou, takže já může hned vodejít. Odejde.
Otec: Co to mělo znamenat? Dívá se z okna za odcházejícím rybářem.
Bára: Co já vím? Prostě najednou přišel a začal chytat ryby. Já ho neznám.

Otec: To sem pouštíš každýho, kdo zazvoní a řekne, že si chce u nás zachytat ryby?
Bára: Já ho sem ho sem nepustila.

Otec: Tak jo. V pohodě. Hele já už fakt musím. Odejde.

Bára se snaží pochopit, co se stalo. Posadí se a chce si zapálit další cigaretu. Do dveří vejde rybář a posadí se vedle Báry.
Bára: Dobrý den.
Rybář: Dobrý den.
Bára: Jdete chytat ryby?
Rybář: No jo.

Bára: Jasně. Tak jo.

Rybář: Nasadí na háček žížalu. Tak jo.
Bára: Co tu děláte?

Rybář: Chytám ryby.

Bára: To vidím. Ale proč je chytáte tady? A jak jste se sem dostal? Dal vám někdo klíče?

Rybář: To já nevím. Najednou stojím za dveřma a jdu chytat ryby.

Bára: Ale tady jste v bytě. Tady nic nechytíte.
Prut se napne. Rybář přitáhne pěkného kapříka. Sundá ho z háčku a podá ho Báře.

Bára: Pěknej. Co s ním?

Rybář: Máte tady vanu?
Bára: Jo. Tamhle.
Rybář odejde do koupelny a zanechá zmatenou Báru s rybou v ruce. Ozve se sprcha a slastné zvuky sprchujícího se rybáře. Bára neví co s rybou a chce jí odnést rybářovi. Nahlédne do koupelny a dá si ruku před oči.

Bára: Promiňte. Nerozhodně se podívá na rybu a rozhlédne se po místnosti. Vidí vázu s kytkou. Kytku vyhodí do koše a rybu zapíchne do vázy.
Ve dveřích se ozvou rachtající klíče, do dveří vstoupí úsměvy rozdávající macecha Radunka.

Radunka: Nazdar Barunko.
Bára: Nazdar maminko.
Radunka: Rychle se oblíkni, musíš jít se mnou! V HaM mají super kabátek. Já si zkoušela, ale byl mi moc malý. Rychle, rychle, pojď, to musíš vidět!
Bára: Já mám kabát.
Radunka: Ale to přeci vůbec nevadí! Podívej se na sebe! S tím přeci musíme něco udělat! Radostně zatleská rukama a všimne si ryby ve váze. Co to je?

Bára: Ryba.
Radunka: To vidím.

Bára: Tak proč se ptáš?
Radunka: Proč je ta ryba ve váze?
Bára: Ježíši, já na to úplně zapomněla. Byl tu táta – jenom na skok. Byl s nějakým důležitým člověkem na rybách a chytil svou první rybu v životě. Pak musel běžet na nějaký jednání. Máš ji prej zabít a udělat z ní večeři.
Radunka: Cože?

Bára: Zabít, večeři. Hele, byl z toho fakt nadšenej. Ty mu přeci nechceš zkazit radost, ne?
Radunka: Ne, to ne, ale... .

Bára: Podá ji vázu s rybou. Hodně štěstí.
Radunka: Já jsem něco chtěla. Jo, ten kabát. Nepůjdeme pro ten rybát?
Bára: To počká, ještě by ta kaba lekla.
Radunka: Hele, půjč mi to sem, dám ji do vany, večer to pak nějak vykoumáme s tatínkem. Otevře dveře od koupelny, vykřikne a zase je zavře. Sikne. Je tam člověk.
Bára: To sem ti zapoměla říct. To je ten důležitej člověk, co s ním byl táta na rybách. Máš se o něj prej dobře postarat.
Radunka: No to snad... Vyndá telefon a volá Bářinýmu otci. Zaklapne telefon. To snad není pravda. Proč mi nic neřekl?
Bára: Prej to nešlo jinak. Říkal, že ti věří.

Radunka: V životě jsem nezabíjela rybu.
Bára: Myslím, že dodělává. Měla bys to udělat rychle.
Radunka: A jak, můžeš mi říct jak?
Bára: Počkej! Odběhne do zákulisí a vrátí se s revolverem.

Radunka: Hele nedělej si ze mě srandu. Jak vůbec víš, kde má tvůj otec zbraň.

Bára: Asi tak jako vím, kde má schovaný pornočasopisy a ty fokty na kterých ses zapoměla oblíknout a von taky.
Radunka se zastydí a vrátí se k problému s rybou.
Radunka: Hele přece ji nezastřelím.
Bára: Udělej to přes polštář, nebude to tak slyšet.
Radunka: Myslíš?
Bára: No jasně.
Podá ji polštář. Radunka ho hodí na rybu a poté ji zastřelí. Obě se překvapeně dívají na polštář. Bára zvedne za ocas rybu s ustřelenou hlavou.
Bára: Tys ji ustřelila hlavu!
Z koupelny vyleze rybář v županu.
Rybář: Stalo se něco? Bára mu ukáže bezhlavou rybu. Rybář se podívá na Radunku s revolverem v ruce. Co jste to za člověka!
Radunka: Přeci jsem ji nemohla nechat leknout!
Rybář: Máte pravdu, takto je to mnohem lepší. Je mi z vás zle. Je mi zle z celého tohoto světa! Jdu pryč. K řece. Do ticha kam nepronikne ani hlásek z tohoto zkaženého světa. Vezme si prut a v županu odejde pryč.
Radunka: Zoufale volá za rybářem. Počkejte! Počkejte přeci! Já tu rybu uvařím, uvidíte, jak si všichni pochutnáme!
Rybář: Zdálky. Zrůdo!
Bára:
Tak to je průser. To je teda fakt průser. Ten člověk byl hrozně důležitej pro tátův politický postup. Teď je to dokonale v prdeli. Na co si myslela?!

Radunka: Já! Já? A kdo přines tu bouchačku. A ten polštář?! Čí to byl všechno nápad. Já za nic nemůžu.
Bára: Jasně, ty za nic nemůžeš. Už se těším až to budeš vysvětlovat tátovi, maminko.

Radunka: Přestaň votravovat s tou maminkou, nebo ti nařežu.

Bára: Tak ty mi nařežeš! Ale, ale. Ty ses do tý role nějak vžila! Nechceš mě radši rovnou zastřelit, když už seš v tý ráži.
Radunka: To by se ti líbilo, co. Hele, já se snažím, já se fakt snažím. Nechci si hrát na maminku a je mi jasný, že ze mě nejseš zrovna odvázaná. Ale je tu jeden zásadní fakt. Mám ráda tvýho otce a von má rád mě. Je mi líto, že se s tvojí máti rozvedl, ale tím, že budeš dělat problémy ji zpátky nevrátí. Prostě si budeš muset zvyknout. Vztekle mrskne rybou do kouta.
Bára: To jsem zapoměla. Táta má nejradši rybí polívku. Tu z rybích hlav. Ale nevím, jestli s tím olovem...

Radunka: Chytne Báru za ruku a táhne ji pryč. Jdeme koupit kabát. Do bytu vejde otec a dívá se spoušť okolo sebe. Po chvilce přijde zdrcená Radunka.
Otec: Hartusí. Co je to tady za bordel. Co tady dělá ten hnus!

Radunka: Zhroutí se otcovi k nohám a pláče. Miláčku, je mi to tak líto. Všechno. Já se tak snažím, ale ona mě prostě úplně odmítá. A s tím důležitým člověkem to taky nevyšlo. Jak jsem zastřelila tu rybu, tak se naštval a odešel pryč.

Otec: Už je klidný a trochu zmatený. To nic, nic se neděje. Sice tomu nerozumím, ale to nevadí. Miluji tě, lásko. Pojď do ložnice, všechno mi to povíš. Zle se podívá na Báru a odvání zdrcenou Radunku pryč.

Do dveří vejde Báry matka.

Bára: Mami? Co tady děláš? Jak to, že nejsi v blázinci?
Matka: Rozhlédne se. Opravdu nejsem?

Bára: Obejme ji. Je skvělé, že jsi přišla. Táta je vedle s Radunou. Kdy tě pustili? Kde bydlíš? Povídej!
Matka: Já vůbec nevím, co tu dělám. Seděla jsem v pokoji a najednou jsem stála v předsíni a jdu dovnitř za tebou.
Bára: Mami. Oni tě asi ještě nepustili, co?

Matka: Ne.

Bára: Ale jak si se sem pak dostala? Hele, to už je tady ten den podruhý. Před chvílí tady byl takovej jeden blázen. Promiň. Rybář. Zničehonic se tu objevil a začal chytat ryby.
Matka: To asi musel být opravdický blázen.

Bára: Hele mami, to je fakt divný, nenapadá tě něco, nějaký přijatelný důvod, jak ses tu mohla obejvit.

Matka: Ne. Jak říkám. Sedím v pokoji, zrovna jsem na tebe myslela. Říkala jsem si, že bych chtěla být s tebou.
Bára: No jo, to já taky. Byl tady šrumec a já si pomyslela, že bych tu chtěla být s tebou a ty ses pak za chvíli objevila. Počkej, počkej! A než se tu objevil ten rybář, tak jsem si říkala. Kdyby tady se mnou byl někdo normální. Ani by nemusel mluvit, jenom by tu seděl. Taková jistota toho, že tu bude někdo normální. A za chvíli tu byl. Počkej! Něco zkusím. Chvíli se soustředí, ze dveří vyjde rybář. Dobrý den!

Rybář: Dobrý den. Jsem rád, že vás opět vidím, jen jsem trochu znepokojený tím, jak se tu objevuji. Ta žena už je pryč?

Bára: Je vedle.

Rybář: Obávám se, že není úplně normální. Neměla byste tu s ní být.

 

Bára: Je to moje nevlastní matka. Bydlí tu s námi. Dojde jí, že tu s ní stojí i vlastní matka. To je moje vlastní mamka. To je pan … rybář.
Rybář: Novák. Podá oběma ruku.

Bára: Bára. Nemyslel jste na mě náhodou před chvílí?
Rybář: No...

Bára: Je důležité, abych to věděla!

Rybář: Myslel. Nedávno jste seděla u řeky a já na vás koukal. Nad něčím jste přemýšlela. Dneska jsem si na vás vzpoměl, a pak jsem se tu objevil. Pak jsem šel pryč a celou dobu jsem přemýšlel nad tím, co se to vlastně stalo. A najednou jsem se tu zase objevil.
Bára: To není možné. Nevěřím tomu. Vy dva se náhodou neznáte? Odněkud? Třeba tam, co máma teď bydlí?

Oba svorně zakroutí hlavou, že ne.

Ozve se klepání na dveře.

Bára: Já teď na nikoho nemyslela, přísahám! Jde otevřít. Objeví se muž v obleku. Vchází do pokoje

Ano, jsem Bára. Pojďte dál. Táta je vedle, počkejte moment. Zaklepe na dveře. Tati! Do místnosti vejde otec.
Otec: Nejradši bych ti vrazil pár … ! Všimne si matky. Co to má...? Bára ukazuje na muže za sebou, otec rychle upravuje svůj zevnějšek. Pane premiére!
Premier: Dobrý den pane doktore Sloupe.
Otec: a o a i....
Premier: Premier si nemůže nevšimnout napětí, snaží se zachránit situaci. Když jste mě zval na rodinou večeři, netušil jsem, že přijde i širší příbuzentstvo. To je opradu velice milé. Ve dveřích se objeví nejprve zdrcená, po shlédnutí premiera i zděšená Radunka.

Premier: Po chvíli trapného ticha se sám ujímá iniciativy. K Radunce. Vy musíte být paní Sloupová.
Radunka: Sloupová.
Premier: S Bárou se už známe. Mrkne na ni. Podá ruku matce. Dobrý den, já jsem Kastelán.
Matka: Sloupová. Premier se zatváří překvapeně. Ehm. Já jsem přišla s Novákem.

Rybář: Novák.
Premier: Omlouvám se, možná budu nezdvořilý. Obávám se, že jsem si spletl datum. Poznamenal jsem si do diáře, že se mám stavit dnes v šest hodin, ale...

Otec: Jistě, byla to středa, ale o týden později ... Myslím. My tady dnes máme takovou ... nečekanou ... sešlost, ale to nevadí. Naprosto... Premier ho přeruší.

Premier: To je opravdu frapantní, nepříjemná situace. Právě jsem propustil řidiče, počítá, že se mu ozvu za dvě hodiny. A navíc příští středu určitě nemohu. No nevadí, určitě se zase někdy potkáme a domluvíme si náhradní termín. Když dovolíte, zařídím si odvoz. Přiloží k uchu telefon.

Otec: Ne, ne! Promiňte. Napadlo mě..., kdyby vás to neurazilo. Moje sestra, Prosebně pohlédne na svojí exmanželku, a jej přítel jsou už na odchodu. Není tedy problém, abychom něco narychlo …

Radunka: Manžel právě dnes chytil svojí první rybu, tak jí můžeme upéct s bramborem. Mám vynikající recept od maminky! Otec překvapeně pohlédne na Radunku.

Bára: Evidentně pobavená situací. Možná by bylo lepší něco objednat jako normálně, ne?
Premier: Promiňte, cítím se teď jako vetřelec. Zajisté jste měli nějaký plán na krásný večer. Přeci jenom zavolám šoférovi.
Matka: Je pravda, že jsme měli tady s „bratrem“ a jeho rodinou naplánovaný takovou malou rodinnou oslavu, ale nic velkýho. Tady Barča má narozky, taky jsem chtěla tady Sloupovi ukázat Nováka, abyste chápal, známe se tady s Novákem jen chvilku, pak jsem chtěla trochu pokecat se tadyhle se Sloupovou, vona je v rodině nová, tak aby se necejtila blbě a tak vůbec to tak trochu stmelit. Fotky, kafe, znáte to..., prostě taková malá voslavička. Když už jste tady a nemáte nic jinšího na práci, tak se můžete přidat. Beztak jste určitě furt po nějakejch schůzích, že jo?

Premier: Ehm. Tak to..., tak vy máte Baruško narozeniny? To je pěkné. Kolik vám je.
Bára: Zatváří se trochu překvapeně. Bude mi, teda vlastně, dneska mi je šestnáct.

Premier: Podá ji ruku. Tak to gratuluji. V takovém případě se opravdu nesluší, abych zde ….

Bára: Naopak. To mi nemůžete udělat. Kolikrát v životě budu ještě slavit narozky s premiérem. Stejně si dneska už vyhradil večer...

Novák: Ona Bára je velice citlivé děvče, alespoň z toho co jsem o ní slyšel. Nechci si představit to zklamání, když nyní odejdete.

Premier: Já ani nemám žádný dárek.
Radunka: To nevadí, já jí taky nic nekoupila! Ani jsem netušila, že má dneska narozeniny. Proč jste mi to vy dva lumpíčci neřekli. Že vy jste zase pekli nějaké překvapení. Otec propadá zoufalství.

Otec: Snad máte pravdu pane premiere, občas nemá cenu, obzvlášť, když s tím ani jedna strana nepočítá ... jestli chcete mohu vás odvézt sám.

Bára: Vzlykne. Tati. Pane premiére. Uvidíte, že to bude bezva večer.
Premier: Tak snad jen na chvilku, abych neurazil. Když má slečna ty narozeniny.

Otec: Vždyť ona nemá !..., nemá... ona z toho nemá rozum. Neví, že vy jako premier jste velice zaneprázdněný člověk, a že určitě, určitě, když máte aspoň chvíli času, spěcháte domů za svojí rodinnou, stejně tak jako já a každý jiný člověk a já bych byl hrozně nerad, kdyby jste kvůli naší rodinné oslavě měl … jistě chápeš, Báro.

Premier: Jestli je toto vaše jediná obava, tak buďte v klidu. Mé děti už bydlí samostatně a manželka se vrací domů mnohem později než já. Napadlo mě, už jsem nebyl dlouho na takové rodinné oslavě. A kdyby to dcerunce navadilo, ta veranda směřuje do zahrady?

Otec: Ano.

Premier: Kdyby to dcerunce nevadilo, mohli bychom si po oslavě na chvíli sednout na verandu, dát si dobrý doutník a probrat ty naše nudné věci.

Radunka: Vesele zatleská. Ujednáno. 
Otec: Bude nám ctí.

Premier: Prosím vás, nepřehánějte to s tou formálností. Máme dnes oslavu, ne?
Bára: Tak já zařídím nějaké jídlo! Vezme do ruky telefon. Ano, pizzu. Jednu, aby vypadala jako dort a pak, moment... Jakou chcete kdo pizzu? Kolik jich máte na lístku? Šestnáct? No to je skvělý. Tak přivezte od každý jeden druh. Mě je totiž dneska šestnáct let!
Otec: Premier se překvapeně podívá na otce, ten jen pokrčí rameny. Člověk jí nic neodepře.
Matka: Mají tam i cesnekovou?

Bára: Mimoděk. Jasně mami.

Premier překvapeně pohlédne Matku.

Otec: Mají spolu velice blízký vztah, její vlastní maminka umřela ještě když byla malá a sestra se o ní hodně starala.

Premier: To je mi líto.

Matka: Mě taky. Vona měla zlatý srdce, její maminka.
Rybář: Je to tak, zlatý srdce.
Premier: Já myslel, že se znáte chvilku.
Rybář: To je pravda.

Matka: On se znal s její maminkou ještě před tím, než ji poznal tady Sloup. Pak to ale nějak nedopadlo a teď je z toho Bára.
Rybář: Je překvapující, jak je ten svět občas malý, nemyslíte? Třeba tady Bára. Představte si, že chodila jen o dva ročníky níž, než její současná maminka Radunka.
Radunka: Opravdu? To jsem vůbec nevěděla.
Rybář: No jo. Obrátí se k Premierovi. Já jsem je obě učil češtinu.

Matka: Ty seš učitel? Premiér opět udiveně vzhlédne. Promiňte, známe se opravdu jen krátce.
Rybář: Čeština a dějepis.

Radunka: Úporně přemýšlí. A v jakém jste nás to měl ročníku.
Otec: A není to snad jedno, Káravě. Radunko!
Radunka: Asi jo.
Rybář: Tak aby ho slyšel jen premier. Nikdy nepatřila k nejchytřejším, její přednosti byly jinde. Jistě chápete.
Bára: Tak co dárky?
Otec: Dárky?

Bára: Mám přece narozeniny.
Otec: Ujíždí mu nervy. Ne, nemáš narozeniny! Ty – nemáš – narozeniny. Vymysleli jsme si to jenom kvůli Kastelánovi, vzpomínáš si? A ty! Ukáže na matku. Ty tu nemáš co dělat! Máš bejt zavřená v blázinci.
Radunka: Ale tutíčku!
Otec: A ty už drž konečně hubu. Přijdu domů, hladovej jako pes, zbytej jako kůň a ty začneš žvatlat co maj ve kterým vobchodě novýho. Koho myslíš, že to zajímá?! Co mě je po tom! Mě by stačil debilní knedlík a guláš! To jste chtěli, co? Dosáhli jste svýho? Udělat ze mě tady před Kastelánem úplnýho dementa! Tak jo! Povedlo se. Spokojenost?
Rybář: Můj cíl to nebyl, ale je to dobrý. Jo.
Otec: Ty, vypadni! Už jsem ti to dneska jednou říkal.
Radunka: Miláčku, to je přeci pan …
Otec: Všichni! Všichni jděte do hajzlu! Jděte pryč. Všichni překotně opouštějí scénu. Otec sedí v gauči. Bára se vrací do místnosti. Otec jí naznačí, ať jde k němu. Je zcela klidný, rezignovaný.
Otec: To mě opravdu tak nesnášíš?
Bára: Mám tě ráda. Nesnáším Radunu.
Otec: Tak proč tady to všechno? To si musela organizovat celé týdny. Víš, to co jsem všechno plánoval ... to všechno dneska skončilo. Myslím, že na tebe budu mít zase spoustu času. Proto jsi to udělala?
Bára: Ne. To všechno byla jen náhoda. Jediné co jsem chtěla, oslavit s tebou dneska sama narozeniny. Tak jak si mi to slíbil o vánocích.
Otec: Ty máš dneska fakt narozeniny? Bára přikývne.