Nádraží, 2011

Snažím se číst. Nejde to. Písmenka se rozjíždějí jako vlaky na Klánovickém nádraží. V hlavě mi nepříjemně hučí, ty vlaky vjely přímo do mé hlavy. Výpravčí zvedá ruku.
„Stop! Nerozjíždějte ty vlaky! Nechte je, kde jsou!“
Neslyší mě. Vlaky se dávají do pohybu. Do jednoho z nich naskočím. Pojedu do Úval. Dojedu tam a pak se vrátím lesem zpátky do svýho bytu. Vlak jede.

Přichází průvodčí. Nemám jízdenku.
„Snad nepotřebuju jízdenku na vlak, co jezdí v mý hlavě!?“
Průvodčí něco mručí.
„Dejte mi pokoj, stačí jediné pomyšlení a zmizíte!“
„Vaše doklady.“
„Nemám u sebe nic!“
Průvodčí si nedůvěřivě prohlíží mé pyžamo.
„Nemám na vás náladu,“ řekne a podívá se z okna. „Vystupte si v Roztoklatech.“

Vystupuji na zastávce, nade mnou most, vesnice nikde. Vyškrábu se do kopce, kilometr odsud vidím pár baráků.

Jsem ve vsi, je mi zima. . Na ulici nikdo, obchod, hospoda, všechno zavřený. Jdu do kostela. Sedím na lavici, přichází kněz.
„Jste v pyžamu,“ upozorní mě. „Počkejte tady chvíli, přinesu vám bačkory.“
Nazouvám si o tři čísla větší bačkory, aspoň už tolik nemrznu. Rád přijmu hrnek teplýho čaje.
„Ne, nejsem vodsud,“ odpovídám. „Musím jít domů. Vždyť je to celý nesmysl!“.

Snažím se soustředit na své myšlenky. Chci být zase doma. Sedět na gauči s knížkou v ruce.
„Evžene!“ Zdálky slyším hlas mojí ženy. „Evžene!“
Zavírám oči, představuju si, jak sedím na gauči v mým bytě, proti mě stojí manželka v županu.

Otevřu oči. Kněz na mě nechápavě hledí.
„Musím jít, mám před sebou dlouhou cestu.“
Kněz vážně přikývne hlavou. „Ty bačkory si nechte.“
Utahuju kovový přezky na bačkorách, kněz mi podává deku.
„Venku je zima, přinesete mi ji, až budete moct.“
Balím se do deky a vycházím ven. Jdu po silnici, která snad vede domů.

Snažím se stopovat auta, nikdo nestaví.
Nekonečná placka Prahy východ v mlžném oparu. Pole tu a tam naruší osamělý strom.
Vedle mě brzdí auto.
„Do Újezda. Potřebuju do Újezda.“
Žena v autě uklízí věci na předním sedadle. Jedu v autě, do rukou chytám teplý vzduch z větráčku. Žena mlčí, plně se věnuje řízení. Jsem rád. Mijíme značku Újezdu. Nabízí mi, že mě doveze až před barák. Ukazuju jí cestu mezi paneláky. Vystupuju z auta. Místo domu ve kterém bydlím je plocha zarostlá plevelem.

„Tady má bejt můj dům“, říkám a nohou ohybám přerostlý bodlák.
„Kam půjdete?“
Krčím rameny.
„Tady bejt nemůžete. Je zima. Pojďte.“

Opět nasedám do auta, nechávám se vézt. Stavíme u nízkého domku. Procházím zahradou. Dívám se na bednu s jablky. Uvědomuju si svůj hlad. Žena otvírá dveře.

Zdravím dvě malé děti a stařenu na vozíku. Děti si mě zvědavě prohlíží.
Z kuchyně zapípá mikrovlnku. Žena přináší brambory a zelí. Děti si něco šeptají a smějou se. Také se směju. Pusu plnou brambor a směju se.

Žena zapíná televizi. Děti hupnou na křeslo a dívají se na večerníček.
„Kávu?“
Popíjíme kafe, děti pobíhají po kuchyni s kartáčkem v puse. Žadoní o pohádku. Žena se na ně unaveně dívá.

Sedím na židličce v dětském pokoji, povídám pohádku. Děti spí dřív, než se Karkulka potká s vlkem. Sedím na židličce a dívám se stropním oknem na hvězdy. Přichází žena. Bere mě za ruku a vede do vedlejšího pokoje.
„Tady budete spát.“
Nechává mě v pokoji, odchází.

Probudí mě brebentění z vedlejšího pokoje. Za chvíli se otevřou dveře, dovnitř nakukují dvě malé hlavičky, za nimi obrovské školní brašny. Špitání, smích, dupot po schodech, prásknutí dveřmi.
„Musím do práce,“ říká žena. „Udělal byste mi  velkou laskavost, kdyby jste se postaral o maminku. Dívám se na stařenu v kolečkovém křesle. „Přijedu k obědu.“ Přes záclony vidím odjíždějící auto.

Přistrčím si před stařenu židli. Dívá se skrze mě, snad ani nevnímá.
„Půjdeme ven,“ navrhuju. Stařena nereaguje. Přikryju ji dekou, na své pyžamo navlíkám dámský kabát z věšáku.
Na ulici potkáváme pár lidí.

Sedám si na lavičku, stařenu parkuju s výhledem do lesa.
„Já tady nejsem,“ říkám jí. „Možná to vypadá, že tu jsem, ale nejsem tady. Sedím doma ve svým bytě v mým gauči. Chápete?“
Stařena nereaguje, jen před sebe tupě zírá.

Ona tady taky není, uvědomuju si. Má tady tělo, ale její svět je úplně jinde.