Legoland, 2011

 Legoland, 2011

Seděl nahý na kraji postele. Ona za ním a pistolí mu mířila na záda.
Přeci mě nezabije. Nic jsem jí neudělal. Očima klouzal po místnosti. Nic, co by mohl využít k obraně. Vedle v kuchyni viselo na magnetu několik kuchyňských nožů, dal je tam před týdnem. Jenže tady nejde o to ukrojit si kus chleba!
Snažil se ovládnout svůj hlas, místo toho jen přidušeně vyjekl. „Evelíno, řekni mi prosím, že to všechno je jenom blbá sranda.“
Neodpověděla.
„Poslyš. Dám ti všechny prachy, co tady mám, nikde nebudu nic hlásit, jenom prosím schovej tu bouchačku.“
Opatrně se otočil. Spala.
To snad není možný!
Rychle zvažoval všechny možnosti.
Můžu ti to vyrvat z ruky, ale já to na rozdíl od tebe, holčičko, nikdy nedržel v ruce. Vystřelíš a všechno je v prdeli.

Znovu se zadíval na dveře do kuchyně.
A co pak? Podříznu ti krk?
Vzpomněl si, jak coby malý kluk zabíjel s babičkou krocana. Nacpali ho pod plechovou vanu, koukala mu jen hlava, kterou mu uřízla babička. Krocan ho shodil z vany a s bezhlavým stříkajícím krkem pobíhal po dvoře. Erik se pozvracel.
A to byl jenom krocan! Nedokážu ji zabít! Na tohle já nejsem stavěnej.
Očima zavadil o fotku své přítelkyně. Tohle se nikdy nesmí dozvědět. Tahle Evelína nikdy neexistovala. Je to jen krásná holka, o které se mi zdálo a která ještě před svítáním zmizí.  Evelína se ze spaní usmála, lehla si na břicho, zbraň založila pod sebe.
Uteču! Půjdu na dvě noci do hotelu, do tý doby snad vypadne. Vezmi si tu, co chceš, holčičko, ty mi za to nestojíš.
 Neslyšně zmizel v předsíni, hodil přes sebe jen kabát a zkontroloval peněženku v kapse.
Jenom doufám, že jsou ve sklepě ještě ňáký starý montérky.
 Chytl za kliku. Dveře byly zamčené. Potmě zašátral po klíčích.
„Hledáš tohle?“ Rozespale stála ve dveřích, klíče držela v ruce. „Já jsem opravdu velmi unavená, potřebuju se prospat. Kam chceš takhle jít?“
„Chceš mě zabít?“
„Nebuď hysterický. Ten kabát vrať zpět na věšák a jdi do koupelny.“
Připoutala ho k vodovodní baterii.
„Jdu spát. Nedělej tady žádné hlouposti.“
Slyšel, jak v ložnici zalezla do postele a zachumlala se do jeho peřin. Je pravda, že tam ji chtěl dostat, ale rozhodně při tom neměl trčet ve vaně.
-
Probudila ho tekoucí voda. Celé tělo měl rozlámané, na zápěstí rudé otlaky od pout. Přes zapařené sklo uviděl ve sprchovém koutě její siluetu. Evelína zavřela vodu a vyšla ven. Byla krásná. Byla tak neuvěřitelně krásná, že ji na okamžik zapomněl nenávidět.
-
Včera si k němu přisedla ve vlaku. Zasnil se a představil si ji v posteli.
Zrovna odvezl přítelkyni na pracovní školení a měl před sebou volný týden. Žádné nezávazné vztahy si neplánoval. Těšil se, až si s Lumírem skočí na pár piv, možná zajde na nějaký film, ale hlavně bude mít nerušený čas na plánování svých nových projektů. Samotná myšlenka na sex s neznámou dívkou z vlaku ho spíš pobavila. Během cesty spolu začali mluvit. Dokonale se vyjadřovala, měla neobyčejný rozhled, smála se jeho vtipům a navíc byla krásná. Vzpomněl si na předchozí cestu s přítelkyní, která s úpornou školáckou snahou celou cestu nacvičovala firemní prezentaci.
Tohle ještě nikdy nezažil. Zamiloval se. Evelína byla báječná, byl si jistý, že cítí to, co on. Naoko nevážně jí nabídl, aby místo hledání hotelu v Praze přespala u něj. Využití nabídky si vysvětlil jako jasné ano. Při odemykání dveří své přítelkyni v duchu oznámil rozchod. V předsíni se Evelínu pokusil políbit. Překvapeně na něj pohlédla. Je prý zralá na postel.
To já taky!
Ukázal jí, kde bude spát. Evelína si oblečená vlezla do postele a rozkošnicky se protáhla. Erik si nebyl úplně jistý, ale zkusil to. Svlékl se do naha a postavil se před ní. Evelína se na něj unaveně usmála a z nočního stolku si vzala kabelku. Z ní vytáhla revolver.
„Zabiju tě, když nebudeš poslušný,“ oznámila mu.
-
Evelína odešla do kuchyně, slyšel rychlovarnou konvici, otevření lednice a pár nadávek směřovaných celému mužskému pokolení. Za chvíli se objevila zpět v koupelně.
„Musím jít nakoupit. Chceš něco?“
„Chci pustit. O co ti jde? Chceš prachy? Žádnej problém. Já mám prachy.“
„Já vím, proto jsem tady.“
Podívala se do zrcadla, obtáhla rty rtěnkou a odešla.
Co je tohle za magora!
Napadlo ho, že ona snad vůbec nepočítá s tím, že by mohl začít volat o pomoc. Nebo udělat kravál na stoupačkách a upozornit na sebe. Možná ví, že on na sebe upozornit nechce. Určitě si všimla fotek s jeho přítelkyní a myslí si, že to je dostatečná záruka jeho poslušnosti před sousedy. Nebo...? Tu myšlenku si odmítal připustit. Prostě je dobrá počtářka. Vidí, že má přítelkyni a prachy. Dostane prachy a vypadne. Kolik může chtít za svoji diskrétnost. Deset tisíc? Sto tisíc? To je jedno, dá ji prachy a půjde pryč. Ne snad, že by rozchod se současnou přítelkyní neunesl, ale proč kolem sebe dělat humbuk.

Dveře od bytu se otevřely, o chvilku později mu do vany hodila rozbalené suchary. Sama si do koupelny přinesla stolek z předsíně a začala hodovat.
„Tak co chceš? Prachy? Řekni kolik, už mě to tu nebaví.“
„Ššš, snídám. Při jídle by se nemělo pracovat.“
Pracovat? Řekla pracovat? To jako že já jsem teď její džob?
„Tak vo co de?“
„Snídám. Můžeme si povídat třeba o počasí, ale práci nechme na později.“
„Tak hele, na tohle já nejsem zvědavej!“
„Dobře.“ Odsunula stolek se snídaní. „Uznávám, že jsem zachybovala, když jsem začala snídat, aniž bych ti vysvětlila pravidla, a chápu, že bez pravidel může člověk být nervózní. Tedy pravidla. Prvním a nejzásadnějším pravidlem je, že nikdy, opakuji a zdůrazňuji nikdy, nebudeme pracovat při jídle. Snažím se dodržovat životosprávu a nerada bych na tom kvůli tobě něco měnila. Jídlo se bude podávat pětkrát denně včetně svačin.“
„Přestaň si tu ze mě dělat prdel!“
„Druhé pravidlo. Nebudeme vulgární. Je důležité, aby náš vztah byl založený na vzájemné úctě. Jen tak povede k oboustranné prosperitě.“
„Děvko!“
Evelína si tiše odkašlala. Otevřela kabelku a z ní vyndala zapalovač. Poté se rozhlédla po koupelně a její pátravý pohled se zastavil na laku na vlasy. O pět vteřin později Erik marně uhýbal před přesně namířeným plamenem. Evelína se tvářila, jako by si jen připalovala cigaretu. Jakoby ani neslyšela Erikovo řvaní.
O chvíli později starostlivě prohlížela ohořelé chloupky na jeho hrudi. „Nyní je důležité, abys to alespoň dvacet minut chladil studenou vodou. V opačném případě to bude v nejbližších dnech nepříjemně pálit.“
„Dík za radu,“ procedil Erik ironicky skrz zuby a ze sprchy si na sebe pouštěl vodu.
„No vida, už se lepšíš,“ usmála se na něj Evelína. „Tak to bylo k pravidlu číslo dvě. Nebýt vulgární. Ještě tě chci požádat, abys nebyl ironický. Ironie je ve své podstatě skrytá agrese a agrese plodí zase jenom agresi. Jistě chápeš, že nejsi v situaci, kdy si můžeš vyskakovat.“
„Třetí pravidlo vychází z naší současné situace. Já jsem ozbrojená a volná, ty jsi neozbrojený a připoutaný ve vaně. Nesnaž se na tom nic měnit. V krajním případě nebudu mít problém tě zabít.“
Zabít? Začínám věřit, že to myslíš upřímně.
„To je zatím vše. Rozumíš všemu, co jsem nyní říkala?“ Ironické přitakání přešla Evelína úsměvem. Poté přitáhla stolek na původní místo a labužnicky se zakousla do rohlíku se šunkou. Erik se podíval na suchary, které se mu jako bláto lepily na nohy. Měl hlad a byla mu zima.

Evelína dojedla a rty si otřela do ubrousku. „Snídaně skončila. Měl jsi celou noc na přemýšlení, proč jsi skončil tady. K jakému závěru jsi došel?“
V tu chvíli Erik přemýšlel jenom nad tím, jak tu mrchu zabít. Sám sobě se posmíval za večerní zbabělost. Nic by mu neudělalo větší radost, než kdyby pobíhala v ložnici bez hlavy jako ten krocan z dětství.
Jsi šílená. Taky jsi krutá. Věřím, že kdybych tě zabil, tak to hodně lidí ocení.
„Já poslouchám!“ připomněla se Evelína.
Erik přemýšlel nahlas. „Nejdřív jsem myslel, že to je kvůli mému večernímu mylnému očekávání. Špatně, že?“
Evelína přikývla.
„Šla jsi se mnou najisto. Viděla jsi dobře padnoucí oblek, kufřík, řekla sis, z tohohle chlapíka něco kápne. Takže, kolik chceš?“
Evelína se zasmála: „Prosím tě...“
Hádám, že se potřebuješ vysekat z nějakýho finančního průseru, holčičko, a zoufalé ženy dělaj zoufalé činy.
„Dobře, budu předpokládat, že jde o prachy. Nakonec jde vždycky jenom o prachy. Takže kolik?“
Evelína se podívala na hodinky. „Je čas na svačinu.“
„Sotva jsi dosnídala!“
Evelína sáhla pro lak na vlasy a Erik se stáhnul.
Musí dostat prachy a vypadnout!
Zlostně se na Evelínu podíval: „Potřebuju na záchod.“
„Můžeš do vany. Je to ekologické i ekonomické. Průměrná domácnost tím ročně ušetří přes čtyři tisíce litrů vody. S tím by jeden člověk Africe vydržel klidně i tři měsíce.“
„Jsi velmi laskavá, lidí v Africe je mi líto, ale jako Evropan si za tohle rád připlatím.“
Evelína pokrčila rameny a oloupala si mandarinku. Erik trpělivě čekal, až ji sní.
„Takže k těm prachům...“
Evelína ho zastavila zvednutím ruky. „Ještě si dojdu pro džus.“
„V případě, že tě to neurazí, taky bych si dal.“
„Máš tady vodu, žízní neumřeš.“
Erik vztekle pomočil suchary a zalil je sprškou vody.
Vrátila se bez džusu. „Měním plán. Musím teď na chvíli vypadnout. Neboj, vrátím se.“ Rychle se prohlédla v zrcadle. „Mimochodem, máš moc milou paní sousedku. Řekla jsem jí, že jsi můj bratranec z druhého kolena.“
„Snad si nemyslíš, že tomu bude věřit?“
„Vyprávěla jsem jí o našem společném dětství v České Třebové, třeba jak nám tvoje mamka nosila z pekařství, kde pracovala, koblihy.“
„Cože?“ Erik na Evelínu nevěřícně zíral.
Co můžeš vědět o Třebové? A odkud znáš mojí matku?
Evelína zmizela ve dveřích. Za okamžik se vrátila a vážně si Erika prohlížela.
„Radši ti tu něco nechám. Jenom pro jistou.“
Erik si s jistou dávkou úcty a pořádným kusem nenávisti prohlížel vystavené exponáty, které mu Evelína hrdě předváděla.
„Tohle je chůvička. Díky ní uslyším vše, co se tady děje. Je obousměrná, můžeme přes ni komunikovat. Tady mám dálkově ovládaný spínač. Ten připojím k téhle krabičce, ve které je semtex. Ve chvíli, kdy budu mít pocit, že něco není v pořádku..., chápeš?“
Erikovi došlo, že tohle rozhodně není zoufalý pokus ženy, která se pouze snaží vybřednout z finančních potíží.
-
Zíral na krabičku se semtexem a zkusmo zacloumal pouty. Nic. Pak myslel na Evelínu. Něco o něm ví, je jasné, že celou akci měla předem naplánovanou. Palcem od nohy nakreslil do brečky ze sucharů otazník. Suchary. Musel se tomu zasmát. Smích ho přešel, když si uvědomil, že ty pomočené suchary, jsou možná jeho poslední jídlo.
Pro jistotu přemístil suchary do umyvadla a pustil si horkou vodu. Když mu voda vystoupila k pupíku, začal cítit nepříjemné pálení na ožehnutých místech. Ve vodě seděl necelou hodinu a pak ji zase vypustil. Uvědomil si, že v té vaně trčí nějakých dvanáct hodin. Byla to celá věčnost a nabyl nepříjemného pocitu, že se nedostal ani k poločasu.
-
„Evelíno!“ zakřičel směrem k chůvičce.
Chůvička se rozšuměla. „Ano?“
Erik slyšel motor auta, jinak nic.
Přijela vlakem, ale má k dispozici auto. To znamená, že nejsem žádná náhodná oběť. Ona si mě předem vybrala!
„Evelíno, co všechno o mně víš?“
„Myslíš tím kromě toho dětství v Třebové a mámě koblihářce? Třeba to, že jsi byl v pasťáku? Abych nezapomněla, viděla jsem tvoje psychotesty. Opravdu vtipné. Všechno jsi bojktoval, jen test inteligence nadprůměrný. To by tvoje ego nesneslo, aby si někdo myslel, že jsi debil, že? Všichni se divili, že nedokážeš dodělat ani učňák. Dva roky elektrikáře, další dva roky zámečník, to samé s automechanikem... Nepochopitelný mladík a přitom je to tak prosté, nemám pravdu? A ten kurz na uměleckého maskéra. Cha! A kam nám zapadá ten pasťák? Ten kdo se připravuje na svou budoucí kariéru tak poctivě přeci potřebuje kontakty. Bože, jsi tak průhledný!“
Erik seděl na okraji vany a nevěřil vlastním uším. „Co jsi zač? Co po mně chceš?“
„Neptej se, včas ti odpovím. Zatím ti mohu jen říct, že tě vlastně obdivuji. Nelžu, jsi opravdu třída. Promiň, čeká mě teď nějaká práce. V případě, že nepotřebuješ nic důležitého...“.
Erik neodpověděl, šumění z chůvičky ztichlo.
-
Takže věděla VŠECHNO. V hlavě si znovu a znovu projížděl všechny akce. Nikdy se nestala žádná chyba. Funguje to už přes deset let, celkem šest a dvacet akcí, nikdy se neobjevil sebemenší problém. Dokud neudělají chybu, jsou oba dva neprůstřelní. Oba mají svou oficiální práci, platí daně, jsou bez zápisu v rejstříku trestů. Věděl, že na Lumíra je spolehnutí.
-
S Lumírem se znali ze střediska výchovné péče. Erik se tam tenkrát opravdu nechal zavřít proto, aby získal kontakty. Nechtěl pracovat samostatně, jeden člověk nemůže pohlídat všechno, ale ve spolužácích z učilišť nespatřoval příliš velký potenciál. Ti chytřejší se viděli ve vlastních firmách a ti méně nadaní byli většinou jenom exhibující průšviháři. Po dvou letech neúspěšného pátrání se rozhodl jít přímo ke zdroji. Prostudoval všechny dostupné publikace a články o českém nápravném systému pro nezletilé a rozhodl se pro Středisko výchovné péče. Z pohledu státu se nejedná o žádné definitivní kriminálníky, je to spíš jen takové větší klepnutí přes prsty a nehrozí odtud zápis do trestního rejstříku.
Sednul na vlak do Olomouce a vyloupil trafiku, kde „nešťastnou náhodou “ztratil“ peněženku s občanským průkazem. Týden po akci znervózněl. Nikde nikdo. Když u dveří jejich bytu konečně zazvonili dva policisté, oddechl si.
Dostal mladého a nadšeného kurátora. Ten pro něj bohužel v jeho nepřítomnosti vyhádal písemnou výstrahu a pokutu pro matku. Erik se odhodlal k poslednímu pokusu. Při vyposlechnutí rozsudku od soudce pro mladistvé převzal písemné napomenutí k podpisu, utekl na záchod a s lejstrem si vytřel zadek. Upravené napomenutí vrátil soudci.
Do čtrnácti dnů mohl Erik konečně nastoupit do státem zřízené výchovné péče.
-
Z výběru chlapců ve středisku byl Erik zklamaný. Čtyři z nich byli romové. Dvěma z nich to docela pálilo, určitě by byli použitelní. Problém spatřoval v jejich propojení na celou další komunitu z Bertramky, kde byl každý někoho bratranec, a všech se všechno týkalo. Další tři kluci jako by vypadli z oka méně nadaným žákům jeho bývalé třídy, klasičtí „dementní“ průšviháři. Zbylé dva chlapce si Erik zařadil do škatulky špatně diagnostikovaných psychopatů, kteří, dle jeho mínění, měli být přinejmenším pod ochrannou léčbou. Horší z těch dvou byl Koza, hromotlucký nácek, který měl jít rovnou do výkonu trestu, ale jeho zámožný otec to umluvil na tohle středisko.

Právě od něj a jednoho z romů dostal Erik nářez, když se omylem připletl do rvačky. S proříznutou nohou, četnými pohmožděninami a otřesem mozku skončil v  nemocnici.

Po převozu zpět do střediska přibyl do kolektivu nový kluk - Lumír. S nikým se nebavil, nikdo nevěděl, proč tam je. Chodil na společné programy, dělal, co bylo nutné, ale nikdy nic navíc. Koza si z něj záhy udělal osobního sluhu.
Dva dny po návštěvách vybouchla Kozovi skříňka s věcmi. Pachatele se nepodařilo vypátrat. Do večera se vše vrátilo do původních kolejí. Následujícího rána začal mít Koza nevysvětlitelné střevní potíže a musel být hospitalizován v nemocnici. Když se vrátil, přesunul se po několika hodinách opět na záchod, i přesto, že dostával zaručeně dietní jídla přímo z rukou vychovatelů. Psycholog nevylučoval psychosomatické potíže. Koza se může cítit v ohrožení života, a proto reaguje takto. Vychovatelé zahájili nové kolo vyšetřování, na nic se nepřišlo a Koza byl definitivně převezen na jiné středisko.
Erik si byl jistý, že za celou akcí stojí tichošlápek Lumír. Vlastním vyšetřováním nashromáždil pár důkazů a Lumíra mezi čtyřma očima usvědčil. Lumír mu vše vysypal a pověděl mu i o svém důvodu pro zdejší pobyt.
Jako nadšený chemik pronášel poslední tři roky chemické látky z ústavu, kde pracovala jeho matka. Za tři roky vynesl materiál v hodnotě několika desítek tisíc. Když to prasklo, nikdo nevěděl, co s ním. Látky neprodával, nezneužíval, „jenom“ dělal pokusy. Vzhledem k tomu, že se do té doby jednalo o bezproblémového studenta, nechtěl nikdo celou situaci dramatizovat. Rozhodnutí padlo na středisko výchovné péče.
Během pobytu si Erik uvědomil, že Lumír je ten, koho hledal. Původně si sice nepředstavoval obtloustlého neurotického brejlouna, který navíc trpí mycí obsesí a při nenadálé psychické zátěži mu vypíná mozek. Lumír si ho však získal elegantním a zároveň pragmatickým způsobem, jakým vyřadil Kozu ze hry, navíc ho neustále ohromoval svými nekonečnými encyklopedickými znalostmi a přesným logickým úsudkem.
V závěru pobytu  prozradil Erik Lumírovi své plány do budoucna a přizval ho k spolupráci. Nejenže Lumíra nenadchnul, doslova ho vyděsil. Pobyt ve středisku nepatřil mezi jeho nejlepší životní zážitky a představa skutečného vězení v něm vyvolávala silný třas. Nechal se alespoň přesvědčit k tréninku. Rozhodnout se může později.
Erik trénink důsledně naplánoval a oba ho velmi vážně dodržovali. Pravidelně se scházeli třikrát týdně, posilovali, trénovali obratnost, naučili se domlouvat ve znakové řeči, cvičili se v práci s různými pracovními nástroji. Se zlepšující se fyzičkou a novými dovednostmi začalo Lumírovi stoupat sebevědomí, dokonce si našel dívku. Otec si ho často dobíral, říkal, že mu ten pasťák prospěl, že se díky němu probral do života. Po bezmála dvouletém tréninku Lumír sám navrhl, že je čas na první akci. Bylo jim dvacet let. Erik právě ukončil druhý rok v učení a tím i své vzdělávání v oboru automechanik. Učitele toto rozhodnutí výjimečného studenta jako vždy překvapilo, jeho matku už ne. Lumír postoupil do druhého ročníku vysoké školy chemicko-technologické a mezi profesory i spolužáky si dobyl zasloužený respekt.
-
Erik se rozvalil ve vaně. S nostalgií vzpomínal na jejich začátky i své dětství. Od mala se rád díval na detektivky a soutěžil s policejními inspektory ve vyšetřování. Brzy rozeznal základní scénáristická schémata a už podle režiséra a obsazení byl po deseti minutách schopen označit pachatele a dopovědět zbytek příběhu. Rozhodl se, že bude policistou.
Ve čtrnácti letech se zúčastnil jednoho ze školních programů pro výběr zaměstnání. Měl přijít městský strážník. Onemocněl a přednášku místo něj převzal inspektor Klusáček. Erik byl jeho příchodem nadšený. Pokládal mu spoustu otázek, ale při odpovědích nadšení pomalu uvadalo. Inspektor ho upozornil, že se nesmí tolik koukat na televizi. Policisté musí dodržovat množství předpisů, velkou část pracovního dne ztratí vyplňováním papírů. Že si rozhodně nesmí představovat, jak sedí v autě a honí zločince. Většinu času stráví v kanceláři, před každou akcí musí trpělivě čekat na různá povolení. Občas se u nich na oddělení objeví nějaký zapálený Jake, ale jejich vrchní Tlusťoch ho brzy srovná do latě. Spolužáci se vtipu zasmáli, Erik posmutněl.
Z přednášky měl inspektor Klusáček dobrý pocit. Odvedl poctivou práci a jednomu malému klukovi dokonale srovnal pohled na svět. Je lepší, když se to dozví teď, než aby se celý život trápil. Kdyby tušil, jaké semínko v Erikově hlavě zasel, a co z něho vzklíčí, určitě by se tolik neradoval.
To jediné, co Erika v životě lákalo, byl zločin.
-
Evelína zaparkovala svůj vůz před malým rodinným domkem v klidné ulici v Braníku. Počkala, až paní, co venčila starého a unaveného boxera, zmizí za rohem, a vešla do domu. V kuchyni se napila džusu, minula menší chemickou laboratoř a vešla do koupelny. Ve vaně byl za jednu ruku k vodovodnímu kohoutku připoutaný nahý muž, který žvýkal suchar.
Evelína vytáhla pistoli a hodila mu klíčky od pout. „Tak jak ses tady měl, Lumíre?“
Lumír přestal žvýkat suchar a rozklepal se.
„No tak, Lumíre.“ Do ticha cvakla pojistka pistole. V tu chvíli se Lumírovo nahé tělo bezvládně rozpláclo přes celou vanu. Evelína uklidila pistoli, odemkla pouta a osprchovala Lumíra studenou vodou.
„Co chcete?“ zeptal se Lumír zmateně.
„Chci, aby ses oblíknul a nedělal žádný problémy.“
„Proč jsem se tedy musel svlékat, když se mám teď zase oblékat? Chybí zde jakákoliv logická spojitost.“
„Nemám pocit, že bych tě do převlékání přímo nutila, zapomněl jsi?“
-
Nezapomněl. Erik zaplatil svá piva a Lumír se rozhodl, že si dá ještě sklenici vína a přečte si noviny. Evelína si k němu přisedla. Oznámila mu, že se právě rozvedla a rozhodla se vyspat s prvním chlapem, který se jí bude aspoň trochu líbit. Lumír se rozhlédl po restauraci a hledal skrytou kameru. Byla příliš krásná na to, aby si vybrala právě jeho.
„No tak! Jak se jmenuješ?“
Lumír utekl na záchod a začal se omývat studenou vodou. Když se uklidnil a osušil, zjistil, že Evelína už u stolku nesedí. Platila účet na baru a významným pohledem ho vyzvala k následování. Ve svém rozrušení si Lumír ani neuvědomil, že je to ona, kdo ho vleče k jeho domu. Cítil, že to není správné, že jestli k tomu doopravdy dojde, tak to od něj bude možná dokonce něco jako zneužití. Ta žena je jistě vykolejená, zítra toho bude litovat. Jenže Evelína rozhodně nevypadala vykolejeně. Před vchodem ho kousla do krku, chytila ho za rozkrok a řekla, že by chtěla zkusit věci, na které její bývalý neměl „koule“.
„Kde máš koupelnu?“
Po cestě ho svlékla a v koupelně vytáhla pouta.
„Chci zkusit tohle! Chceš být připoutaný, nebo se mám připoutat já?“
Než se Lumír stačil vymáčknout, jeho pravačka byla v želízkách.
„Počkej tu na mě chvíli,“ řekla svůdně a zmizela za dveřmi. Vrátila se oblečená do nádherné saténové košilky. „Potřebuju se vyspat. Ty zůstaneš tady a nebudeš dělat potíže.“
-
Evelína na něj hodila ručník a oblečení. „Tak dělej, nemáme na to celý den.“
Lumír se k Evelíně pomalu otočil. „Ničemu nerozumím.“
„Jedeme k Erikovi.“
„K Erikovi!“ vykřikl Lumír, „Co to má společného s Erikem!“
„Proboha, už se oblíkni! “
Lumír se poslušně obléknul. Evelína ho ani na okamžik nespustila z očí. Vyšli na liduprázdnou ulici.
„Budeš řídit. Nehraj si na hrdinu, nebo...“
Lumír ani na chvíli neuvažoval o tom, že by si hrál na hrdinu. Měl spoustu práce s tím, aby neztratil vědomí. Pozoroval Evelínu, která z kabelky vytáhla malou, překvapivě bytelnou a vatou vypolstrovanou krabičku. Z ní opatrně vyjmula sáček. V něm byla voda a v té vodě plaval další, menší sáček, ve kterém byly malé krystalky.
„To je pojistka. Nerada bych na veřejnosti používala pistoli. Možná ti to bude, jako chemikovi, připadat banální, ale měl bys vědět, že v tom vnitřním sáčku je hydroxid sodný. Tuším, že si dokážeš představit, co se při protržení obou sáčků stane?“
Lumír si představil své genitálie uvařené zaživa.
Když Evelína probouzela Lumíra k vědomí, přemýšlela, zda je vhodné nechat ho řídit auto, ale na druhou stranu nechtěla z Lumírovy strany riskovat náhlý záchvat hrdinství.
-
Když Lumír uviděl nahatého Erika ve vaně, neubránil se úsměvu. Evelína vyndala z kabelky pouta a připoutala Lumíra k Erikovi. Pak mu sáhla do rozkroku a vyjmula sáčky s vodou a hydroxidem. Hodila je do umyvadla a na rozloučenou propíchla. V husté mlze odešla do kuchyně.
-
Ve chvíli, kdy se Erik rozkoukal, zjistil, že Lumír je duchem nepřítomný. Strčil mu obličej pod proud studené vody.
Lumír se probral a Erik mu položil jedinou otázku: „Řekl jsi jí něco?“
„Vůbec na nic se mě neptala!“
Erik si dal prst před ústa a ukázal na chůvičku. Ta se rozšuměla. Ozval se pobavený smích a zatleskání.
„Moment pánové, dojím a jsem u vás.“
Erik se překvapeně rozhlédl a vedle teplometu uviděl miniaturní kameru.
-
Když jim Evelína ukázala papír s vytištěným obrázkem garáže, nechápavě na sebe pohlédli. Nerozuměli ani dalšímu obrázku, na kterém bylo „něčím“ zvláštní porshe. Ve chvíli, kdy uviděli třetí papír a na něm porshe v detailním záběru, Lumír opět omdlel. Auto bylo postavené z kostiček lega.
Erik se snažil zachovat klid: „Pěkné, byla jsi v Legolandu?“
Evelína neodpověděla a ukázala jim secvaknutý štos s desítkami inzerátů na prodej lega.  Na dalším papíru byl krátký článek z Mladé fronty upozorňující na záhadné přepadení kamionu s legem. Pojišťovna se domnívá, že dopravce chce fingovat pojistnou událost. Zběžně prolistovala kroužkovým blokem s ručně psanými poznámkami, zastavila se u vlepených dvojic lidí. Jedním v dvojici byla vždy Evelína. Druhý člověk byl pokaždé někdo jiný, spojovalo je pouze to, že jí předávali krabici s legem.
Evelína se na oba triumfálně usmála: „A nyní požádám o fanfáru.“
Erik s Lumírem sklesle hleděli na štosy papírů. Evelína vytáhla zlaté desky, v nich byla úhledně sešitá kniha připomínající diplomovou práci.
„Tra dá!“ Vesele jim knihu předala. „Buďte na ni opatrní, ta kniha má opravdu mimořádnou cenu, máte v rukou originál!“
Erik v ruce promnul předsádku. Poznal ruční papír značky Velká Losina. Titulní strana nesla název Legoland. Prolistoval několik listů popsaných úhledným dívčím písmem. Byla to kronika jejich životů. Modrý inkoust se mu vpíjel do očí, přestával se ovládat.
Mrsknul knihou po Evelíně. „Ty jedna zatracená mrcho!“
Evelína se ušklíbla: „Já vím, je to silný čtení, co?“ Podala jim knihu nazpět a okem zavadila o sprej na vlasy.
Já tě zabiju ty hnusná svině!
Vztekle otáčel další stránky s ofocenými dokumenty ze škol, viděl svůj psychologický posudek z pasťáku, fotografie z rodinných alb.
Závěr věnovala jejich poslední akci – Legoland. Nadpis byl vytištěný na papíře protkaném zlatými nitkami, pod ním byl zkopírovaný text inzerátu: Prodám krabici plnou kostek lega. Původně šest sérií v hodnotě cca 8500 Kč, nyní smíchané v jednu krabici za 4000 Kč. Pozn. běžně hrané, po dvou dětech. Zdroj: Mimibazar, 8. leden 2010. Erik prolistoval zbytek příloh. Zastavil se u závěrečné fotografie, na které zarostlý chlap v kostěných brýlích, cigaretou v ústech a v umaštěných montérkách předává Evelíně krabici s legem. Směje se na ni zkaženým chrupem, druhou rukou se drbe v rozkroku. Byl to typ chlapa, se kterým nikdo nechce trávit víc času, než je nezbytně nutné. Erik se ve svém oblíbeném převleku jasně poznal.
-
Erik zaklapl knihu a nenávistně na Evelínu pohlédl: „Tak co chceš?“
Evelína se usmála a odmlčela se. Veškeré úsilí věnovala pátrání po nich a vymýšlení plánu, jak je dostat. Zbytek jí celou dobu přišel samozřejmý – prostě jim „to“ řekne. Najednou nevěděla, jak na to. Nervózně si přejela rukou po sukni a hodila jim klíče od pout. „Tímhle to skončilo. Můžete se odemknout, konec představení.“
Erik s Lumírem se ani nepohnuli.
Evelína se zabořila do židle a přemýšlela. Rozhodla se, vsadit vše na jedinou kartu. „Já teď skočím pro pizzu. Klíče tady nechávám. Až se vrátím, zazvoním. Jestli vás zajímá, proč jsem to všechno dělala, pustíte mě dovnitř. Když mi neotevřete, je konec.“ Otočila se a odešla.
Erik odemkl pouta a začal systematicky prohledávat byt. Nenašel nic, kromě miniaturních kamer, které byly nainstalovány v každé místnosti.
Ta ženská musela v tomhle bytě trávit celé dny!
Vrátil se do koupelny a uviděl Lumíra tupě zírajícího do dveří.
Musel jsi trpět jako zvíře, kamaráde.
Věděl, že Lumír zvládá stresové situace dobře, ale musí předem znát přesný scénář. Jakékoliv improvizace ve vypjatých chvílích vedou u Lumíra k mdlobám nebo k lehkému transu. Za ty roky zjistil, že stačí jednoduchá manuální činnost, ve které si je Lumír jistý, a rychle se vrací k běžnému vědomí. Právě proto ho poslal uvařit kávu, ačkoliv v tu chvíli rozhodně nepotřeboval nabudit.
Lumír se vrátil s kávou a tiše se posadil. Viděl, že Erik přemýšlí, a nevyplatí se ho vyrušovat.
Erikovy oči těkaly v prázdnu. Viděl desítky předmětů, obrazců, výpočtů, událostí, kdo ví čeho všeho. Náhle se pohled zostřil. Celý ten neuvěřitelný zmatek dostává řád, věci do sebe zapadají, vše má svou vlastní logiku. Erik mírně zaklonil hlavu. Vznikla první možnost. Běžně vedle sebe nakupí celou řadu možností a ty pak srovnává a vybírá nejlepší. Dnes není čas.
Lumír na Erika promluvil: „Co uděláme?“
Erik překvapeně vzhlédl a vzal si kávu. „Nejradši bych jí prostě neotevřel, ale tím to nesmažeme. Za čas z ní budeme paranoidní, i když se doopravdy víckrát neukáže. Musíme převzít iniciativu.“
-
Když Evelína zazvonila na zvonek u vchodových dveří do Erikova domu, snažila se na sobě nedat znát rostoucí vzrušení. Po pěti minutách marného čekání jí otevřela Erikova sousedka, která šla venčit psa. Oplatily si úsměv a Evelína vešla do domu. Přiložila ucho ke dveřím, neslyšela vůbec nic. Znovu zazvonila. Žádná odezva.
Na odmítnutí svého návrhu byla připravena, na to, že jí neotevřou dveře, ne. Sáhla do kabelky pro náhradní klíč, několikrát ho otočila v ruce a uklidila ho zpět do kabelky. Nechala stát pizzu přede dveřmi a vrátila se ke svému autu. Nastoupila, zlostně zatroubila a nastartovala auto.
Když vyjela z města, uslyšela za sebou prasknutí plastového víka kufru.
„Nezastavuj!“ nutil se Erik ke klidnému hlasu a do zad jí mířil pistolí. „Teď zatoč na tu polní cestu.“
Evelína se šťastně usmála. „Ne, že bych nevěděla, že máš v ruce atrapu, ale budiž ti přáno.“ Polní cestou dojela do nedalekého lesa.
-
Řekla jim o sobě všechno, co považovala za důležité.

V šestnácti letech se jí snažil na střední škole svést učitel z biologie. Byl si jistý, že ona po něm touží, dávala mu přece tak jasné signály! Její nevinná tvář, neustále podporující úsměv, všetečné otázky, bylo to přece tak jasné! Jenže Evelína tak prostě jenom působila. Když mu po hodině pomáhala odnést rozkládací model člověka a on po ní v kabinetu vyjel, utekla. Učitel dostal strach a nabídl jí za mlčení padesát tisíc korun, tedy vše, co si našetřil jako vklad do připravované svatby s jeho milou. Evelína z toho byla zmatená, bylo jí trapně, ale tolik peněz pohromadě ještě nikdy neviděla. Vzala si týden na rozmyšlenou a nakonec i ty peníze.
V dalším školním roce se s jiným učitelem opakoval totožný scénář. Byl tu však jeden zásadní rozdíl. Evelína už nebyla obětí. Učitel nepřišel o žádné peníze, zbytek sboru se však nestačil divit, jak průměrná studentka dokázala mistrně obstát při maturitě.
Následovalo přijetí na vysokou školu ekonomickou. Evelína opět přes průměrné studijní výsledky dosáhla až na titul doktor ekonomie. Rektor k překvapení celého sboru, přesně týden po jejím absolvování, zažádal o odchod do důchodu.
Evelína se často bavila pomyšlením, jak by ten dlouhý zástup mužů, reagoval, kdyby zjistil, že je stále ještě panna. Říkala si, že možná právě to je to kouzlo, kterým je k sobě vábí. Své nedobyté panenství však nepovažovala za nic mimořádného. Kamarádkám raději řekla, že už to má za sebou od letního tábora v patnácti letech, pravdou však zůstávalo, že jí na sexu nic zvláštního nepřipadalo. Jednou si půjčila od spolužačky na dvd porno a jeho sledování jí přišlo pouze „divné“.
Zásadní zvrat přišel v jejích dvaadvaceti letech. Během studia se musela rozhodnout, zda získá studijní kredity za zápočet z psychologie, nebo za tělocvik. K psychologům a všemu, co týká psychologie, měla po několika nepříjemných zážitcích z dětství nevalný vztah. Rozhodla se pro tělocvik.
Když přišla do tělocvičny, byla tam pouze mladá trenérka. V oblečení těsně obepínajícím její vypracované tělo ležela obkročmo na kožené lavici a zvedala činky. Evelína si pomyslela cosi o božím zázraku a polilo ji horko. Trenérka při cvičení hlasitě oddechovala a každý jeden vzdech se Evelíně vrýval hluboko pod kůži. Po několika minutách si dívky ve dveřích všimla. Řekla jí, že dnes výuka odpadla, ale jestli chce, může se klidně přidat.
Evelína se převlékla a nechala si ukázat, jak se který stroj používá. Pak to zkoušela sama, profesorka se jí dotýkala a usměrňovala její pohyby. Bylo to poprvé v životě, kdy byla Evelína opravdu vzrušená.
Zkoušela se líbat s několika chlapci, jeden jí dokonce mírným násilím dostal do postele, čehož pak s nakopnutými varlaty ještě celou noc litoval.
Nyní stačil jediný dotyk trenérky na ramenou při zvedání závaží a cítila, jak vlhne. Ve chvíli, kdy jí profesorka chytla za boky, aby jí srovnala těžiště, vzala Evelína její ruce a zvedla si je k prsům. Nic z toho neplánovala, a najednou nevěděla, co dělat. Omluvně se na trenérku podívala, ale nebyla schopna ruce pustit. Ta zrudla, téměř se nepohnula, ale Evelína cítila, jak ji začíná hladit. Když jí rukou zajela pod tričko, rozepnula podprsenku a pohladila prsa, Evelína přidušeně zachrčela a celá se roztřásla. Trenérka polekaně odstoupila a vyplašeně se na ni podívala. Evelíně bylo trapně, ale nechtěla s tím skončit. Neohrabaně se na trenérku vrhla, začala jí zuřivě líbat a svlékat, tak jak to znala z filmů. Trenérka ji jemným hlazením uklidnila a převzala vládu nad situací. Pomalu Evelínu svlékla a líbala ji po celém těle. Když se přesunuly na zátěžový koberec, přiblížila se trenérka rty k Eveliinu klínu. Evelína se opět roztřásla a začala přidušeně vzdychat. Když jí něžně políbila klín a začala ho jazykem zpracovávat, zachytila Evelína v zrcadlech svůj výraz. Po dvaceti dvou letech si dovolila ztratit sebekontrolu a v nepředstíraném orgasmu křičela na celou tělocvičnu.
Do tělocvičny se už nikdy nevrátila. V elektronickém systému jí přibyl zápočet za tělocvik, index si podepsala sama. I když se nikdy více nesetkaly, Evelína byla profesorce vděčná. Otázka homosexuality nebyla sice už nebyla žádné velké tabu, ale spolužák, který se ke své homosexualitě veřejně přihlásil, náhle prožil totální společenský kolotoč. I jeho rodiče se tvářili, že je vše v nejlepším pořádku. Do dvou let však vzalo šťastné manželství za své. Evelína se rozhodla osud raději nepokoušet. Řekla si, že sex pro ni prostě není důležitý. Po této zkušenosti však měla pocit, že se něco uvnitř jí samotné propojilo a ona může konečně všechnu svoji energii vrhnout do své budoucí kariéry.
Během pěti let dosáhla ve svém oboru mistrovství. Dokázala přesně otypovat chlapa a zvolit způsob práce. Základnu jejích „klientů“, tvořili šťastně ženatí rychlozbohatlíci, kteří se tvářili drsně, ale byla to  jen snůška neškodných slabochů. Další skupinu chlapů zkoumala jako „případové studie“. Zajímalo jí, jak se bude kdo chovat, jestli pro ně existují společné stereotypy, určovala si hypotézy a ověřovala jejich pravdivost. Při výzkumu „neozkoušených typů“ se nesnažila o větší obnosy. Bylo jí jasné, že za to, co jim udělá, ji nebudou milovat. Důležité bylo, aby ji nezačali nenávidět.
V sedmadvaceti letech se rozhodla pro stabilní příjem. Nechala se odpanit prezidentem jedné nadnárodní společnosti a zažádala ho o jednorázový obnos na „miminčí výbavičku“, dále pak výživné, které bude zasílat do dvaceti šesti let věku dítěte.
Výživné prezidenta rozhodně neruinovalo, takže se ani nenamáhal zjišťovat pravdivost jejích slov. V soukromém sejfu měl založené album s ultrazvukem „svého“ syna, ke kterému pravidelně přibývaly fotky z oslav narozenin, Vánoc a podobných událostí. K prezidentovi se postupně přidalo několik finančních magnátů a významných politiků.
Ve třiceti letech přemýšlela, co od života doopravdy chce. Našetřené peníze výhodně investovala do skrytých fondů a do konce života nemusela hnout prstem. Přesto byla nespokojená. Většina bývalých spolužaček přišlo do jiného stavu. Roztomilá miminka všem pochválila a mateřsky se na ně culila, uvnitř však necítila jediný náznak mateřského pudu. Bylo jí jasné, že tudy cesta nevede, ale věděla, že potřebuje zásadně změnit svůj život.
V té době si přečetla článek o přepadení kamiónu s legem. Nejdřív se tomu „žabařství“ zasmála. Když si z rozmaru vygooglila inzeráty, ve kterých je lego na prodej, byla překvapená, kolik peněz jsou za ty „přiblblé“ kostičky lidi ochotní zaplatit. Za půl hodiny vygooglila desítky inzertních webů s tisíci inzeráty na lego. Pochopila, že tohle všechno nebude policie nikdy prověřovat a přitom na takové banalitě, za jakou krádež lega považovala, lze vytřískat milióny. Řekla si, že ten, kdo to udělal, je buď úplný magor, kterému to teprve dojde, nebo naopak génius, který dokáže vytvořit plán pro maximální zisk při minimálním riziku. Rozhodla se, že pachatele musí vypátrat a poznat.
 -
Erik Evelínu nevěřícně poslouchal. „A tos musela dělat takovej tyjátr? Stačilo přijít a říct – ahoj, já jsem Evelína a chci..., sakra, co po nás vlastně chceš?“
„Co chci?“ Evelína se podívala směrem do hustého lesa a každé vyřčené slovo vážila s lékárnickou přesností. „Omlouvám se za všechny křivdy. Chtěla jsem, ať na vlastní kůži poznáte, jak zatraceně dobrá jsem. Že jsem ta nejlepší. “
Pak se k nim prudce otočila. “Nejlepší pro vás! CHCI S VÁMI DĚLAT.“