Korálky



Scéna: Dvě ženy sedí na židlích a navlékají korálky.

Štenberová: Stála jsem na vrcholu tý velikánský budovy a dívala se dolů. Sem si řekla: Stačí udělat jediný krok a máš pokoj.
Polná: No, vidíte to. Krok a nic, že.
Štenberová: No právě. Krok jsem udělala a jsem tady. A co ty?
Polná: Prášky.
Štenberová: Ty si sežrala prášky? Já vždycky myslela, že to dělaj jenom ti, co to dělaj jenom jako.
Polná: Já to myslela vážně. Snědla jsem všechno, co jsem doma našla.
Štenberová: To je nechutný. Střecha je lepší.
Polná: Víte, ja bych neskočila. Já to zkoušela, ale nešlo to. Prášky? Ty stačilo jen sníst.

Mlčí a stále navlékají korálky.

Polná: Já už to tady nevydržím. Jak tu dlouho budu zavřená?! Jsem tu už celý týden a nikdo se tu neobjevil, jenom každé ráno tady ten debilní pytel s korálkama.
Štenberová: Fakt hrozný. A to tu jsem sotva hodinu. Co s tím chce kdo, zatraceně, dokázat? Co se stane, když přestanu navlíkat?
Polná: Zkuste to.
Štenberová: Ty už jsi to zkoušela?
Polná: Jo. Ale u každého to udělá něco jinýho. Mě ty korálky začaly vlítávat pusou do těla, pak mi kroužily v hlavě jako ty číslíčka na míčcích, jako v sazce, v televizi, jak je vždycky tahali za přítomnosti notáře.
Štenberová: To je hnus.
Polná: Po chvilce ticha. Podívejte. Na chvíli přestane navlíkat a rychlým pohybem naznačí dráhu kuličky a chytí si ji u pusy. Za chvíli by letěly všechny. Tý holce před váma zase najížděly takhle k rukám, pak jí šly do tepen a kolovaly jí místo krve.
Štenberová: Fuj... Hele, to asi souvisí, jak jsme se která voddělala. Hele, ty si sežrala prášky a korálky ti lítaly do pusy. Ta holka před tebou si asi podřezala žíly a kuličky se jí rvaly do žil na rukou, ne?
Polná: Jo, je to tak.
Štenberová: Co by asi dělaly mně, když jsem skočila ze střechy.
Polná pokrčí rameny.

Ve dveřích se objeví žena v uniformě.

Žena: Polná, vodchod.
Polná: Kam půjdu? Řekněte mi přeci aspoň něco!.
Žena: Nekecej a dělej. Jdeš zpátky.
Polná: Zpátky? Kam zpátky? Nejistě se zvedne a nechává se odvést.
Odejdou. Štemberová dál navléká korálky. Chvíli si pohrává s myšlenkou, že by toho na chvilku nechala, pak ale navléká dál. Za chvíli vhodí žena v uniformě Polnou zpátky na jeviště, Polná je trochu zmatená.

Štemberová: Ahoj, to ses vrátila nějak rychle.
Polná: My se známe?
Štemberová: Jo, před chvilkou jsme tady spolu kecaly. Sežrala jsi prášky. Neudělali ti něco? Jsi nějaká zmatená!
Polná: To není, možný, já teď přece byla takovou dobu v tom... . Já už jsem tady někdy byla?
Štemberová: Jo, sedni si, navlíkej korálky, nebo jich budeš mít plnou hlavu.
Polná: Cože? Proč bych měla mít plnou hlavu korálků?
Štemberová: To neřeš. Navlíkej.
Polná: To je divný, mám pocit, jako bych tu už byla, ale všechno je to ... divný. Jo, možná to bylo tady, seděla jsem tu, navlíkala korálky, pak..., pak mě někdo odvedl a najednou byla tma.
Štemberová: No konečně! Jaká tma? Kam tě odvedli? Povídej!
Polná: Chvíli jsem nic nechápala, ale pak jsem poznala, že jsem u nějaké ženský v břiše. Vůbec jsem jí nerozuměla, ale pak jsem, tak nějak podle zvuků a podle všeho zjistila, že jsem dítě. Malý nenarozený mimino.
Štemberová: Tak tohle znamená jít zpátky. Ani nevím, jestli chci jít zpátky. Ale zůstat tady...
Polná: O čem to mluvíte, co tu děláme? Proč jsme tady?
Štemberová
: Pokrčí rameny, rukou prohrábne korálky... Co bylo dál?
Polná: Byla jsem v tom břiše, mimino. Sedím tam a přemýšlím, jaká bude moje rodina. Kdo je táta, co dělá máma a tak. Nejdřív jsem nic nechápala. Pak jsem začala rozeznávat ráno, večer, noc. Některý věci se pořád opakovaly. Odpoledne a večer takové bušení, pak se začalo všechno rozmazávat, pořád víc, jako na velkým kolotoči, ráno mě všechno bolelo, bylo mi špatně a odpoledne zase to bušení. Pořád dokola.
Štemberová: Ty jo! Co to bylo?
Polná: Ta co mě čekala, byla ... jak bych to řekla. Ona byla, zašeptá, kurva.
Štemberová: Zasune se do židle. Ježíši...
Polná: Ano, ona byla kurva a taky hodně pila. Já to nechtěla. Nechtěla jsem se narodit takový matce. Chtěla jsem umřít. Nevím, jak jsem se mi to povedlo, ale povedlo se mi to. Potratila jsem se.
Štemberová: Ty vole. To je strašný. Tohle teda ne.
Polná: Pak jsem šla před takovou komisi. Byla jsem tam a oni mi řekli, že to mělo být něco jako můj očistec.
Štemberová: Vočistec? Snad peklo, ne?
Polná: To jsem jim také řekla. Oni se smáli a říkali: Peklo? Peklo? A co byste chtěla, s tím co pořád děláte? Jít do nebe? Smáli se jak kdybych tam nestála. Peklo prý neexistuje, nebe taky neexistuje. Každýmu, co mu patří. Jsou tu prý jen oni a my.

Do místnosti vejde žena v uniformě.

Žena: Štemberová, jdeme! Štemberová se chytne Polné za ruku.
Štemberová: Co jste zač?
Žena: Není to jedno? Jdeme.
Polná: Kdo jste? Co tady děláte? A proč tady jsme my dvě? Proč jsem měla být dítě nějaký podělaný kurvy?
Žena: Máš otázky? Chceš odpovědi? Tady neexistují odpovědi na otázky… Kdo jsem já? Nejsem! Nejsem nikým, tak jako vy nikdo nejste a ničím nejste. Tady nikdo ničím není. Vy navlíkáte korálky, já provázím lidi po týhle chodbě… Tady ani „teď“ není „teď“. Tady čas neexistuje. Jsme jen tady. To je jediné.
Vy ale máte jednu velikánskou výhodu. Vám ještě dali šanci vrátit se. Nevím kolikrát ještě, ale pořád máte tu možnost, tak přestaňte vokounět a jděte! Vy ještě pořád můžete začít znovu!