Koníci

Listuju v deníků mý matky. Je možný, aby to psala opravdu ona?

Když mi volala sestra z domova důchodců, ať si jdu převzít pozůstalost, počítal jsem s šicím strojem Bobina a Ježíšem Kristem bez pravý ruky. Šicí stroj se ztratil. Sestra se ně mě dívá tím pohledem, cítím vaší lítost, úpřímnou soustrast, ale máme tu i jinou práci... Pod paží nesu krabici plnou krámů.

Jsem doma. Děti jsou ještě ve škole, žena v práci. Otevírám krabici a její obsah skládám na koberci. Hřeben, dva hedvábné šátky, šňupací tabák. Moje matka šňupala tabák? Možná to měla jako vzpomínku na otce, jestli on šňupal tabák, nevím. Krabička cigaret, bible, kartáček na zuby. Zuby. Další knihy, Jung, Yalom, Freud, do čeho se to na starý kolena pustila? Školní sešit. Ona snad chodila na nějaké vzdělávání třetího věku? Prohlížím sešit. Listuju v deníku mý matky. První zápis je rok starý.

 

21. 3. 2003

Nevím vůbec jak začít. Josef říkal, ať zapisuji vše, co mi běží hlavou. Třeba i sny. Dneska jsem měla zvláštní sen. Byla jsem v koupelně, ve vaně stál malý koník a druhý ještě menší, co sotva viděl přes okraj, se díval vyděšeně okolo sebe a nožky mu klouzaly po hladkém povrchu. Najednou začala téct voda. Snažila jsem se ji zastavit, ale nešlo to. Koníci na mě smutně hleděli. Voda stoupala, menší koník už musel mít zvednutou hlavu, aby mohl dýchat. Na chvíli jsem odběhla, ani už nevím proč, když jsem se vrátila, už tam nebyli. Voda byla čistá, ale přes víry a bubliny nebylo moc vidět. Sáhla jsem do vody, a za krky vytáhla dvě bezvládná tělíčka těch koníků. Bylo to, jako by neměli kosti, ani maso. Jako když člověk vytahuje jenom mokrou kůži, nějaký hadr. Položila jsem je do předsíně na koberec a vrátila se do koupelny. Měla jsem pocit, jako by v té vodě ještě něco bylo. Vytáhla jsem dalšího koníka, který se mi vešel do dlaně. Koníci na koberci se začali pomalu otřepávat, za chvíli vstali a běželi pryč. Z nejmenšího koníka se vyklubal malý krokodýlek jakoby sestavený z malých barevných korálků, jako brusinka, ale byl to krokodýlek. Takový jako dělám s dětmi. Volala jsem do kuchyně na Marušku a Janku, ať mi na něj přinesou nějakou láhev, ale oni zrovna něco šily, a tak jsem tam jen seděla na bobku a dívala se na tu barevnou brusinku s tlamičkou a nožičkami a ona na mě. Pak jsem se vzbudila.

 

Kdo je Josef?! A co ty sny! Měla fakt divný sny. Nechci bejt starej. V krabici jsem našel ještě malou dózu plnou sponek, vlásenek a podobnej bordel. Něco z toho ani nestačila rozbalit. Parádila se až do konce. To se mi zase líbí. Úplně na dně řád práce, medaile za dárcovství krve, diplomy za budování socialismu, několik fotografií. Otec za mlada, já a sestra v různých růstových etapách, naše děti. Pár fotek z výletů domova důchodců. Výlet na Karlštejn, důchodci na Pražském Hradě, oslava letců z druhé světové, s jedním se matka drží za ruku. Ž by Josef? Možná je to taky někdo úplně jinej. Marně vzpomínám, jestli se mi matka snažila v tomhle směru něco naznačit. Našla si na starý kolena chlapa? Nedivím, že si tohle chtěla nechat pro sebe.

 

22. 3. 03

Sotva jsem vstala, šla jsem za Josefem do nemocnice. Sestry mě za ním nechtěly pustit, že prý nejsem z rodiny, a stejně by o mně nevěděl. Pak vyšel doktor. Takový mladý, pěkný a smutný. Řekl mi, že to s ním nevypadá dobře. Nemohou prý nic dělat. Jen čekají, až přijde jeho čas. Přemýšlela jsem, jestli mají doktoři ve škole nějaký předmět na sdělování těchto zpráv. Čekají, až přijde jeho čas. Chtěla jsem Josefa vidět. Doktor mě k němu dovedl. To už nebyl můj Josef. Ležel tam člověk zabalený do nemocničního pyžama, z rukou mu vedly hadičky, oči zavřené, bez života. Zeptala jsem se doktora, jestli už nemůže být mrtvý. Doktor ukázal na obrazovku. Podle toho, co říkal, běželo srdce pomalu. Napadlo mě, jestli by žil, kdyby odpojili všechny ty přístroje. Tiše odpověděl, že ne, a asi věděl, na co myslím, když se téměř omlouval, že ho opravdu nemohou odpojit.

 

To je neuvěřitelný. Člověk, kterýho znám celej život, má život, o kterým nevím vůbec nic. Chtěl bych ještě jednou mluvit s matkou. Jak mě sakra vnímaj moje děti? Chtěl bych poznat toho Josefa. Cejtím, jak jsem z toho zmatenej.

 

23. 3. 03

Když jsem přišla do nemocnice, nikdo mi nemusel nic říkat. Sestry, co mě spatřily, rychle mizely do nejbližších dveří. Šla jsem přímo za doktorem. Mlčel. Josef umřel chvíli po mém odchodu, prý to vypadalo, že čekal jenom na mě, aby se mohl rozloučit. Potřebovala jsem s někým mluvit, ale nevěděla jsem s kým. Šli jsme do kantýny na kafe. Povídala jsem mu o Josefovi. O člověku, který celý život zasvětil ostatním lidem, kašlal na sebe a nakonec zůstal sám v domově důchodců. Ve filmu by to bylo dojemný, ale takhle je to docela hnusný. Doktor z toho byl nakonec víc špatný, než já. Spatřil sama sebe za třicet let a moc se mu to nelíbilo. Třeba mu Josefova smrt aspoň k něčemu bude. Ještě jedna věc. Josef sice nebyl šťastný, ale měl alespoň něco. Měl svého Boha. Doktor v boha nevěří, naopak k němu chodí lidi, kteří spatřují boha v něm. Nechtěla bych žít jeho život.

 

Na koberci přede mnou leží matčina bible. Spousta poznámek po stranách cizým písmem, nic čemu rozumím. Nikdy jsme spolu o bohu nemluvili, vlastně mě ani nenapadlo, je že matkavěřící. Nikdy nechodila do kostela, nemodlila se. Nikdy?

 

24. 3. 03

Cítím, že bych měla prožívat cosi jako smutek, ale nejde to. Snad jsem si ještě plně neuvědomila, že tu Josef už nikdy nebude. Večer jsem mluvila se synem, ale bylo to jen o různých banalitách, přijedou v neděli na návštěvu. Normálně jím, přemýšlím, pohybuji se. Jako by se nic nestalo. Ráno u mě byla psycholožka, jestli je všechno v pořádkou. Bylo to milé. Šla jsem s ní pak na nějaké přiblblé hry, co si pro nás připravuje ten nový ergoterapeut. Měl pro nás nějaký kvíz, skryté cvičení na naše okoralé mozkové buňky. Byl ve své snaze dost legrační, ale nechtěla jsem se smát, když si s tím dal tolik práce. Ostatní to, myslím brali dost vážně. Na závěr nás pozval na kurz kreslení na hedvábí. Asi tam zajdu. Josef vždycky říkal, že bych se měla vrátit k nějaké výtvarné činnosti, a alespoň budou dárky na Vánoce.

 

To jo, máma vždycky hezky kreslila. Snad chodila ňákou výtvarnou školu, ale pak jsem přišel na svět já, potom sestra... Snažím se vzpomenout na naše březnový setkání. Chovala se nějak jinak? Byla divná? Ne, prostě jako vždyky. S děckama do cukrárny, se mnou na pivo, procházka lesem. Vzpomínám si , jak nám nechala svůj byt, když se měla narodit holka. Myslel jsem, že bude chtít zůstat s náma a ona najednou byla pryč, na zrcadle lístek s adresou do důchoďáku. Vždycky jsem myslel, že nám nechtěla bejt na obtíž. Nemohlo to bejt obráceně?

 

3. 4. 03

Několik dnů jsem nezapisovala. Nebylo co, nic se neudálo. Chtěla jsem jít Josefovi na pohřeb, ale žádný se nekonal. Nepodařilo se kontaktovat rodinu. Ředitel mi nabídl pozůstalost. Vzala jsem si jen jeho bibli. Není to žádný nový příklon k bohu, chci mít na památku něco, co k němu skutečně patřilo. Vím, že když mě Josef žádal o ruku, schoval ji do skříně. Čekala bych větší nadhled od dospělého člověka, ale byla jsem tolik dojatá, že mi to bylo jedno. Nikdy mi to neřekl, ale asi se musel dost trápit, než se rozhodl. Musel se vzdát svého kněžství, i když jenom formálně. Já zase nevěděla, jak to říci dětem. Asi by mě měly za blázna. Možná bych jim nic neřekla.

 

Znovu koukám na fotku z Hradu. Bělovlasý muž, budoucí nepřiznaný adoptivní fotřík. Zjistil bych to asi až při podpisu úmrtních listin. Najednou je mi trapně. Hrabu se v životě mý mámy, o kterým jsem neměl mít vůbec tušení. Zavířám deník , listuju v knížkách z krabice. Mezi stránkama jsou různý nákresy, Josef tužkou i propiskou, další obrázky naší rodiny. A co je zatraceně tohle? Stará nahatá ženská leží na posteli a čte si. Podle popisku nějaká Jaruna. To snad není možný. Ten obrázek není špatnej, ale je to fakt divný. Tohle přeci staroušci nedělaj.

 

4. 4. 03

Dnes v noci jsem nemohla usnout. Zase ke mě přicházely ty hlasy a zvuky, tak jako dřív. Začaly zpozvolna, jako když se z jednoho ucha do druhého přelévá moře. Pak se z moře stal vlak a jezdil stále tam a zpět. Zacpala jsem si uši, ale pak to hučelo uvnitř hlavy a bylo to ještě horší. Do toho hučení prosvítaly hlasy, nerozuměla jsem jim. Hlasy se změnily v dusot, jako když běží koně, bylo to k nevydržení. Pustila jsem rádio. Zrovna běžely útržky silvestrů, lidé se smáli. Nechala jsem to běžet. Nevím kdy jsem usnula, měla jsem pocit, že jsem nespala. Jediným důkazem mého spánku byly mé sny. Procházela jsem různými zeměmi a světy, sestupovala jsem do jeskyně, všude po cestě jsem potkávala své známé, co už nežijí, jejich přítomnost mi naháněla strach. Nechtěla jsem s nimi zůstat. Došla jsem až na úplné dno, byla jsem unavená, ale bála se zastavit. Pak jsem uviděla komín. Vlezla jsem do něj a za chvíli jsem stála před velikánskou skálou. Se mnou byl nějaký muž, nikdy jsem ho neviděla. Říkal mi pořád ať jdu nahoru, ale už se mi podlamovaly nohy. Stále opakoval, že to ještě není konec mé cesty. Pak se ozývaly rány. Vzbudila jsem se.

Na dveře bušila psycholožka. Propásla jsem snídani, a ona o mě měla starost. Vzala mi s sebou dalamánek a čaj. Povídaly jsme si až do oběda. Chtěla pracovat ve výzkumu, dokonce v něm i chvíli dělala. Pak přišly děti. Hledala místo, které by šlo skloubit s rodinou, a skončila u nás. Děti odrostly, ale ona tu zůstává. Chtěla by odejít, ale má strach. Je jí něco přes padesát. Chvílemi má pocit, že by měla nenávidět své děti, že jí zničily sny, a potom se nenávidí za ty myšlenky. Byla jsem první člověk, kterému to řekla, a ona byla první člověk, kterému jsem přiznala, že i já měla chvíle, kdy jsem nenáviděla své děti. Snad to bylo poprvé, co jsem to otevřeně přiznala také sama sobě. Pro mě to bylo překvapující, ale pro ní to bylo něco neuvěřitelného. Fyzicky jsem cítila, jak se v ní trhá léty nahromaděná úzkost. V euforii mi vyprávěla o svém muži. Byly doby, kdy ho opravdu milovala, nemohla bez něj být, ale teď jen přijdou domů, ona je v kuchyni a on v obýváku, pak se společně navečeří, kouknou se na televizi a jdou spát, tu a tam sex, ale nic moc. Bylo to tak i dřív, ale dokud byly doma děti, tak to tolik necítila. Teď jsou z domu a je to nesnesitelné. Pokoušela se prý o změnu, chtěla začít znovu chodit do kina a na procházky, ale manžel to odmítá. Chtěla po mně řešení, ale já ho nevěděla. Za mě to rozhodování vyřešil manžel, když se opil a zabil se v autě při cestě od některý jeho ženskejch.


Znova a znova to čtu. I já měla chvíle, kdy jsem nenáviděla své děti. Za mě to rozhodování vyřešil manžel, když se opil a zabil se v autě při cestě... Neměl jsem to číst. Vzpomínám si, jak si s náma táta hrál, tančení s mámou při starejchch gramodeskách, všechny ty úžasný dovolený ... V patnácti jsem šel na intr, vídal je o víkendech, vánocích, táta umřel v mojich petadvaceti... V tý době jsem k nim jezdil dvakrát, třikrát do roka. Máma řekla, že zemřel při tragédii v práci a že jeho poslední slova patřila nám. My tomu ochotně věřili. Nebyla to pravda. Co všechno z toho, co nám kdy řekla, byla pravda? Nebo taky z toho, co nám nikdy neřekla. Nejde to číst. Nejde to nečíst.

         

 Během  povídání jsme se neuvěřitelně sblížili. Jmenuje se Maruška. Dokonce jsem jí řekla o svém snu s koníky. Snažila se ho vysvětlit, ale řekla bych, že do něho promítala spíš samu sebe. Koníci mohou být děti, které potřebují moji pomoc, pak se otřepou a běží dál. Ten krokodýlek mohl být Josef. Nevím. Přemýšlela jsem o tom, o čem jsme s Maruškou mluvily. Své první dítě jsem nechtěla. Byla jsem příliš mladá, ale v té době nešlo udělat nic jiného, než se vdát. Přišlo na svět, za nic nemohlo a já ho nenáviděla. Až později jsem zjistila, jak je úžasné a jak moc ho mám ráda. Pak nějak samozřejmě přišlo druhé. Třetí, mělo se jmenovat Kubík, nepřežilo porod. Pak už jsem děti mít nemohla. Chtěla jsem ještě jedno, ale nešlo to. Své dvě děti jsem milovala a nikdy jsem jim to neřekla. Doufám, že to ví.

 

5. 4. 03

Zdál se mi sen, jakoby pokračování k tomu, který jsem nedosnila. Stála jsem pod skálou a ten mužský hlas mě stále nabádal k cestě vzhůru. Šlo se mi mnohem lépe, byla jsem odpočatá i cesta byla mnohem schůdnější. Došla jsem pod vrchol. Ve starém ošoupaném ušáku seděla moje matka, tak jak si na ni vzpomínám z dětství. Stoupla si a dovedla mě až na vrchol k nádherné posteli s nebesy. Usmála se, pohladila mě po tváři a broukala mi písničku, než jsem usnula. Poté mi přejel přes tělo hedvábný šátek. Pak další a další. Mé tělo bylo najednou krásné a mladé a šátky mě chladivě zahalovaly a obepínaly. Nechtěla jsem se vzbudit, ale slyšela jsem smích a vozíky uklizeček na chodbě. Dlouho jsem ještě ležela v posteli a nechávala v sobě doznít ten úžasný pocit. Věděla jsem, že když bych umřela v této chvíli, umřela bych šťastná.

 

         To je poslední zápis. Ve dveřích od bytu rachotí klíče. Děti přišly ze školy. Rychle uklízím věci zpátky do krabice. Možná bych jim měl říct, že je mám rád.